Sibiřské kosatce (SIB)

Barvy kosatců této skupiny vycházejí z modrofialové a bílé v různých odstínech. Nové kultivary však již jsou ve žlutých odstínech, v růžových odstínech nebo v kombinaci s krémovou a žlutou barvou. Barevnost těchto kosatců obohacují bílé, žluté nebo zlaté odstíny signálů, které jsou na spodních květních plátcích v místech, kde mají bradkové kosatce bradky a které mají za úkol svoji zářivou barvou přilákat hmyz, aby si sedl tam, kde květ vyžaduje pomoc při opylování.
Sibiřské kosatce mají něžné, drobnější květy. Rychle vytvářejí bohaté trsy s velkým počtem kvetoucích lodyh. V době květu tyto početné lodyhy působivost květů násobí. Trávovité listy sibiřských kosatců navozují dojem trsů travin a tím celoročně prodlužují estetický účinek sibiřských kosatců. Odkvetlé lodyhy ostříháme, aby tvořící se semena neoslabovala rostliny. Listy do zimy zaschnou a brzy na jaře vyraší nové. Po zaschnutí, ale nejpozději před rašením však musíme listy ostříhat, aby trsy zdravě rostly a byly čisté.
Sibiřské kosatce mají rády chladnou, vlhčí, humózní půdu s dostatkem živin. Dobře rostou i v polostínu. Kosatce přesazujeme v období, kdy je půda chladnější a vlhčí. Což bývá buď v polovině září, nebo koncem března. Sázíme je jako solitéry, mezi trvalky a k jezírkům.
Spon při výsadbě volíme kolem 40 cm. Staré přehoustlé trsy rozdílíme ostrým nožem na oddělky se třemi až pěti výhony. Listy zkrátíme na třetinu až čtvrtinu, kořeny na polovinu. Oddenky zapustíme tak, aby byly překryty asi 3 cm zeminy. Po vysázení rostliny zastíníme a pravidelně zaléváme.
K řezu se příliš nehodí, protože jednotlivé květy kvetou jen pár dnů. Záleží však na odrůdě. Dnešní kultivary již mají více pupenů a lépe nakvétají. Při použití ve volné půdě patří k nejvděčnějším a nejméně náročným rostlinám. Jedná se o druh, který z našeho ekosystému pochází, proto se mu u nás velice dobře daří. Jeho kultivary si proto zaslouží daleko větší pozornosti na zahradě a při sadových úpravách, než tomu je dosud. Oblíbí si je všichni, kteří dávají v kultuře přednost přírodním formám květin.
Zvláštní podskupinou jsou potomci Iris chrysographes a jehu příbuzných kosatců, které označujeme jako "Sino-sibiriky". Ty mají exotické žíhané signály odlišné od klasických zástupců podskupiny sibiřských kosatců, pocházející z Iris sibirica a jeho příbuzných.
Sino-sibiriky vyžadují kyselé stanoviště a jsou méně tolerantní k proschnutí. Proto patří k pěstitelsky náročnějším rostlinám. V našich klimatických podmínkách jsou tedy vhodnější do sbírek než jako květiny do volných přírodních výsadeb.

Japonské kosatce (JI)

Kultivary řazené do skupiny japonských kosatců pěstujeme tak, abychom podmínky pěstování přizpůsobili podmínkám v jejich domovině. Rodiče této skupiny kosatců pocházejí z mírného pásma japonských ostrovů. Nejdůležitější období pro jejich optimální růst jsou zima a doba květu. Pro mnohé z nás je představa Japonska spojena s podnebím podobným subtropům. Japonské ostrovy se však rozprostírají od tropů až do oblasti blízkých věčně zamrzlé půdě.
V místech, kde se vyskytuje I ensata, je v zimě dostatečná pokrývka sněhu, která udržuje rostliny po celou zimu v bezmrazém a suchém prostředí. Západní studené proudění z pevniny zajistí, že sníh vydrží až do jara. Při jarním tání jsou louky, na kterých kosatce rostou, zaplavovány vodou z tajícího sněhu. Vody je tolik, že v té době mohou některé rostliny v ní krátkodobě stát. V našich podmínkách je však půda v době tání na rozdíl od přírodních stanovišť kosatců většinou promrzlá a při zaplavení oddenků by mohly kosatce trpět anaerobní hnilobou. Proto japonské kosatce ze skupiny I ensata na jaře u nás nezaléváme, jen udržujeme vlhkou půdu. Od okamžiku, kdy kosatce začínají rašit a po celé vegetační období potřebují rostliny dodávat vodu v úrovni cca 3 cm srážek za týden. Pokud neprší, musíme tuto hladinu doplnit zaléváním. Na rozdíl od kosatců ze skupiny I.ensata však kosatce ze skupiny I.laevigata dávají přednost zaplavení vodou. Dnes existuje spousta hybridů mezi kultivary I.ensata a některými klony I.pseudacorus, které se pěstují podobně jako kultivary I.ensata.
V našich podmínkách postačuje u choulostivějších a vzácnějších odrůd zimní kryt listím nebo chvojím. Většina odrůd japonských kosatců však roste v našich podmínkách velmi dobře, i bez této ochrany. Rovněž semenáčky se dají snadno pěstovat. Semenáčky jsou variabilní a zajímavé. Japonské kosatce se velice dobře uplatní v přírodních trvalkových partiích, nebo jako solitéry v trávnicích, případně na březích jezírek. Kultivary I.ensata a I.laevigata jsou vynikající jako solitéry, do sbírkových záhonů, případně k řezu. Náš domácí I.pseudacorus a jeho odrůdy jsou vhodné do přírodních trvalkových partií, případně do bažin.
Japonské kosatce přesazujeme v létě po odkvětu až do konce září. Jsou citlivé na přítomnost vápníku v půdě, vyžadují půdu s kyselou reakcí. Vhodnější je vlhčí stanoviště než trvale suché. Pokud nemáme na zahradě vlhčí stanoviště, můžeme si pomoci záhony pod úrovni terénu. Staré přehoustlé trsy rozdílíme ostrým nožem na oddělky se třemi až pěti výhony. Listy zkrátíme na třetinu až čtvrtinu, kořeny na polovinu. Oddenky zapustíme tak, aby byly překryty asi třemi cm zeminy. Po vysázení rostliny zastíníme a pravidelně zaléváme. Nejlépe kvetou dva roky po vysázení. Vzácnější odrůdy japonských kosatců lze pěstovat v nádobách, kde lze lépe vytvořit podmínky, které v tom kterém období potřebují. Můžeme je koncem jara ponořit až do květu do vody, nebo je uložit v suché a bezmrazé místnosti. Během květu lze nádobu přemístit na místo, kde kvetoucí rostlina víc vynikne. Je však třeba si uvědomit, že každá rostlina poroste ve volné půdě lépe než v nádobě. Nádoba je pro květinu něco jako klec pro ptáka.
Podobně jako u sibiřských kosatců, jsou trsy japonských kosatců ozdobné po odkvětu svými listy. Až do zimy, kdy se jejich listy barví hnědě a purpurově, působí na zahradě dojmem podobným trsům travin. Po zaschnutí listy ostříháme cca 3 cm u země. Listy lze taky stříhat až na jaře před rašením. Pokud ale listy zůstanou přes zimu ležet na záhonech, mohou poskytovat útočiště hryzcům, kteří ve výsadbě obvykle nadělají velké škody.
V Japonsku se dělí kultivary do tří skupin: "Ise", "Edo" a "Higo". Pro skupinu "Ise" jsou charakteristické vnitřní okvětní lístky, které směřují šikmo do stran. Vrcholy ramen čnělky jsou pilovité a vnější okvětní lístky visí volně dolů. Kosatce "Edo" mají okvětní lístky úzké, navzájem se nepřekrývají a všechny odstávají do stran, takže květ je plochý. Kosatce nesou staré jméno Tokia. "Higo" jsou vyšlechtěny z "Edo". Jsou to nové kultivary s nápadně širokými a zvlněnými okvětními lístky. Tyto jsou základem moderního sortimentu:

Botanická forma se 3 faly (3F)	Jednoduchá forma kultivaru (3F)
Otevřená forma se 6 faly (6F)	Plnokvětá forma s 9-12 faly (9+F)

Japonci se zabývají pěstováním a šlechtěním těchto "hanashobu", jak je nazývají, již více než 500 let.

Jsou nejvyššími rostlinami mezi kosatci. Odrůdy vyšlechtěné v této skupině mají poměrně silné rizomy, podobné bradatým kosatcům. Rizomy spurií však rostou až 10 cm hluboko a dorůstají do mnohem větších délek. Vrcholové pupeny bývají daleko od sebe, jejich trsy jsou vcelku řídké. Vyžadují těžší, suché půdy a odvodněné, slunné stanoviště. Podzimní listy na jaře odumírají, nové listy zůstávají na konci vrcholu oddenků přes zimu v podobě šupin a vyrůstají až na jaře.
Tyto kosatce pozdě kvetou, proto se taky později přesazují - až koncem září, nebo až na jaře. Spon výsadby je cca 50 cm. Na nové místo si zvykají pomalu, proto je nepřesazujeme příliš často. Staré rostliny lépe kvetou.
Rovněž spurie mají blízko k našemu ekosystému a proto u nás dobře rostou. Kdysi se jejich předek Iris spuria vyskytoval na Břeclavsku. Nejoblíbenější a nejlépe rostoucí z této skupiny jsou odrůdy blízké I.orientalis. Tyto bývají v kombinaci bílé a žluté barvy. Mezi spuriemi najdeme řadu zářivých barevných kombinací, které se u ostatních květin vidí jen zřídka. Nejlepší využití spurií je pro trvalkové, travinové, stepní partie a pro sbírkové záhony. Jsou vhodné i k řezu, vyniknou v dekoracích.
Pro své exotické vybarvení je není vhodné vysazovat s jinými, výrazně vybarvenými květinami.